Stanování

Jako každé prázdniny jsme se se sestřenicí rozhodly, že si postavíme stan. Věděly jsme, že to bude trvat celý den, ale i tento fakt jsme podstoupily. Už jsem s tím chtěla praštit, když se nám stan aspoň po desáté spadnul, ale sestřenice mě vždycky přemluvila, abychom pokračovaly. Nevím ani jak se nám nakonec podařilo stan postavit, ale asi před šestou hodinou večerní stan konečně zůstal stát. Pochopily jsme, že vyšší tyčka musí být vpředu a menší vzadu. Za celý den jsme na to nepřišly. Buď jsme myslely, že je chyba ve špatném napnutí, nebo v tom, zda stan stojí z kopce či do kopce. Možná jsme trochu vypadaly jako Pat a Mat. Po večeři jsme začaly nosit deky, peřiny, polštáře, baterku, karty, pití a nejnutnější věc v přírodě, kde jsme vlastně stály před chatou, houkadlo proti zlodějům. Bály jsme se a taky nám šlo o sázku, kterou jsme uzavřely s bratrancem, který jako každý rok nevěřil, že tam přespíme, taky měl důvod, žádný rok se nám to totiž nepovedlo. Tento rok jsme si ovšem byly jisté, že se nám to povede, měli jsme houkadlo a taky kladku, kterou jsme před usnutím spojily oba dva zipy. Jeden zapínal normálně, druhý jsme sepnuli kolíky na prádlo. Po zamknutí jsme si ještě chvíli povídaly, načež se rozhodly, že půjdeme spát. Půl hodiny jsme jenom tak ležely, nikdo nic neřekl, i když jsme obě byly vzhůru. Po chvíli jsem se rozhoupala a požádala Hanku, jestli by mě nepustila ven, ona jediná totiž měla klíč. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli opravdu venku nikdo není a jestli jsou naše obavy opravdu zbytečné, venku svítil měsíc a hvězdy, ať jsem se podívala nahoru do lesa nebo dolů do křoví, odevšad se ozývali cvrčci. Obě dvě jsme se po chvíli začaly smát našemu strachu. Asi po deseti minutách jsme se opět vrátily do stanu. Ve stanu jsme vydržely pouhých pět minut, poté se ozvaly nějaké divné zvuky, jako by kolem stanu někdo chodil. Obě dvě jsme vyjekly hrůzou, co to může být? Zvíře! Dostaly jsme strach, že se k nám prokouše. Úplně jsme zpanikařily. Při představě, že by to byl člověk s revolverem a chtěl nás zastřelit, jsme málem shodily stan. Po půl hodině, když zvuky nepřestávaly jsme se rozhodly pro jedinečnou věc. V rychlosti jsme si každá chytla pod paži peřinu a otevřely stan. Rychlost, kterou jsme vyběhly byla možná větší, než rychlost světla. V šíleném strachu jsme nepříčetně začaly bušit na dveře chaty. V rozčilení nám otevřel děda, podíval se na nás a v tu chvíli se rozesmál. Za chvíli vyšel i Martin, který se spiklenecky usmíval. Myslely jsme si, že to udělal on, ale když jsme se otočily a uviděly na střeše stanu malinkatého ptáčka, který po ní skákal, musely jsme se taky smát. Po této noci už o stanu nechceme sni slyšet. Nepomohlo nám ani houkadlo ani kladka, musely jsme uznat, že nám pomůže leda psycholog.

2 komentáře u „Stanování

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *