O vlku a kačence

V jednom lese žil vlk. No nedá se ani říct, že to byl vlk, spíš malé vlčátko. Doma mu říkali Piškot. Jednoho dne se Piškot vypravil k rybníku. Byl malý, a proto nevěděl, že v rybníku je voda. Myslel, že vodní hladina je tvrdá a že se po ní dá chodit. A tak šlápl. V tom se hladina rozevřela a Piškot spadl dolů. Protože neuměl plavat, začal se topit. Naštěstí se poblíž procházelo káčátko. Rychle Piškotovi přispěchalo na pomoc. Vytáhlo ho z vody a odneslo na břeh. Chvíli piškot nemohl dýchat, za chvíli se ale vzpamatoval. Otevřel oči a nad ním stálo káčátko. “ Jak se jmenuješ?,“ zeptal se Piškot. „Matýsek,“ odpovědělo káčátko. „Já jsem Piškot,“představil se malý vlk. Půjdeme si hrát k nám domů?“ napadlo Matýska. „A kdepak bydlíš?“ zeptal se Piškot. Přece jen se už pomalu stmívalo a tak nechtěl zacházet někam hluboko do lesa. „Bydlíme tady, kousíček od rybníka, je tam taková malá tůňka“, usmál se Matýsek a už se vydal na cestu. Piškot ho tedy následoval. „Alespoň poznám tvou rodinu“, těšil, i když věděl, že už ho bude maminka s tatínkem za chvilku hledat. Tůň, ale byla nedaleko. Sluníčko ještě stále svítilo vysoko a Piškot se radoval, že si alespoň chvilku u Matýska pohrají. Starý kačer s kačenou Piškota přijali dobře. Sice je udivilo, že si Matýsek našel za kamaráda vlka, ale zase na druhou stranu byli rádi, že si vůbec nějakého kamaráda našel. Byl už dlouho sám, sourozence neměl a tak se báli, aby z něj nebyl samotář. Matýsek nestačil Piškota ani seznámit se všemi svými hračkami a sluníčko začalo zacházet za hory. Je čas jít, pomyslel si Piškot, rozloučil se a vydal se na cestu. Bál se, aby ho maminka už nehledala. Měl štěstí, domů dorazil těsně před setměním, taky utíkal co mu nohy stačily. Starý vlk se sice nejdříve zlobil, ale nakonec byl rád, že si Piškot našel kamaráda a že se v lese neztratil.