Archiv pro rubriku: Mé první řádky…

Zrodila se myšlenka, z myšlenky slova, ze slov věty, z vět příběh… První asi někdy v páté třídě, když se v českém jazyce objevil sloh, další na sebe nenechaly dlouho čekat. Tak se rodil příběh za příběhem, jedna slohová práce míjela druhou…. Pár se jich dochovalo u mě v šuplíku až do dnešní doby a tak Vám je teď zde vkládám, abyste si je mohly po večerech číst…:-)

Fifinka a Brutus

Nedávno jsem se strašně nasmála. Byla jsem pozvána na svatbu, ale nebyla to jen tak obyčejná svatba, nevěsta sice měla svatební šaty a ženich byl také v kravatě, ale do obyčejné svatby to mělo daleko. Nevěsta se jmenovala Fifinka a byla to fenka foxteriéra. Byla krásně bílá jako čerstvě napadaný sníh a oči měla modré jako studánky a povahu tu taky neměla špatnou, patřila mezi nejhodnější fenky vůbec. Také byla velmi poslušná, ani jste nevyslovili její jméno a už běžela k vám. Ani se moc nedivím, že si ji vybral Brutus, pes nachlup stejný svému pánovi, no ne, že by pán vypadal jako foxteriér, to ne, ale povahově se nedali rozlišit. Tvrdý, neústupný, zlý a hlavně neposlušný. Na pána panička musela volat nejmíň pětkrát než ukončil diskuzi se sousedem a u Brutuse je to stejné, jestli vůbec někdy přiběhne, ani se nesmí pouštět. Ale jinak je hezký, oproti Fifince je černý jako uhlík a oči má kakaové. Dokonce jsou oba stejně staří. A protože se oba pánové znají, tak se rozhodli pejsky oddat. Svatba byla veliká, jídla kopec a pejsci ti si taky užili, plno darů dostali a mezi nimi si pusy dávali.

Stanování

Jako každé prázdniny jsme se se sestřenicí rozhodly, že si postavíme stan. Věděly jsme, že to bude trvat celý den, ale i tento fakt jsme podstoupily. Už jsem s tím chtěla praštit, když se nám stan aspoň po desáté spadnul, ale sestřenice mě vždycky přemluvila, abychom pokračovaly. Nevím ani jak se nám nakonec podařilo stan postavit, ale asi před šestou hodinou večerní stan konečně zůstal stát. Pochopily jsme, že vyšší tyčka musí být vpředu a menší vzadu. Za celý den jsme na to nepřišly. Buď jsme myslely, že je chyba ve špatném napnutí, nebo v tom, zda stan stojí z kopce či do kopce. Možná jsme trochu vypadaly jako Pat a Mat. Po večeři jsme začaly nosit deky, peřiny, polštáře, baterku, karty, pití a nejnutnější věc v přírodě, kde jsme vlastně stály před chatou, houkadlo proti zlodějům. Bály jsme se a taky nám šlo o sázku, kterou jsme uzavřely s bratrancem, který jako každý rok nevěřil, že tam přespíme, taky měl důvod, žádný rok se nám to totiž nepovedlo. Tento rok jsme si ovšem byly jisté, že se nám to povede, měli jsme houkadlo a taky kladku, kterou jsme před usnutím spojily oba dva zipy. Jeden zapínal normálně, druhý jsme sepnuli kolíky na prádlo. Po zamknutí jsme si ještě chvíli povídaly, načež se rozhodly, že půjdeme spát. Půl hodiny jsme jenom tak ležely, nikdo nic neřekl, i když jsme obě byly vzhůru. Po chvíli jsem se rozhoupala a požádala Hanku, jestli by mě nepustila ven, ona jediná totiž měla klíč. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli opravdu venku nikdo není a jestli jsou naše obavy opravdu zbytečné, venku svítil měsíc a hvězdy, ať jsem se podívala nahoru do lesa nebo dolů do křoví, odevšad se ozývali cvrčci. Obě dvě jsme se po chvíli začaly smát našemu strachu. Asi po deseti minutách jsme se opět vrátily do stanu. Ve stanu jsme vydržely pouhých pět minut, poté se ozvaly nějaké divné zvuky, jako by kolem stanu někdo chodil. Obě dvě jsme vyjekly hrůzou, co to může být? Zvíře! Dostaly jsme strach, že se k nám prokouše. Úplně jsme zpanikařily. Při představě, že by to byl člověk s revolverem a chtěl nás zastřelit, jsme málem shodily stan. Po půl hodině, když zvuky nepřestávaly jsme se rozhodly pro jedinečnou věc. V rychlosti jsme si každá chytla pod paži peřinu a otevřely stan. Rychlost, kterou jsme vyběhly byla možná větší, než rychlost světla. V šíleném strachu jsme nepříčetně začaly bušit na dveře chaty. V rozčilení nám otevřel děda, podíval se na nás a v tu chvíli se rozesmál. Za chvíli vyšel i Martin, který se spiklenecky usmíval. Myslely jsme si, že to udělal on, ale když jsme se otočily a uviděly na střeše stanu malinkatého ptáčka, který po ní skákal, musely jsme se taky smát. Po této noci už o stanu nechceme sni slyšet. Nepomohlo nám ani houkadlo ani kladka, musely jsme uznat, že nám pomůže leda psycholog.

Mé první představení – 1998

Je den před premiérou a já se celá klepu, jestli to zvládnu. I když jsem nedostala zrovna největší roli, mám stejný strach jako kdybych hrála princeznu. Nejspíš proto, že mě s rolí tzv. „čerňáka“ nikdo neseznámil. David, náš režisér, se věnoval hlavně dlouhému, širokému a bystrozrakému, my ostatní jsme měli improvizovat. Role „čerňáka“ obstarávala držení stolu, mrtvou krajinu, jabloň, moře a nošení beden. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se u toho dají udělat takové chyby. V pátek 4.12. v sedm hodin ráno jsme měli sraz na jevišti. Dostavili se všichni kromě Davida, ten přišel až o půl osmé a vyhlásil rychlozkoušku, to znamenalo projet celou pohádku, což nebylo reálné, on to bohužel nepochopil, tudíž jsme začali zkoušet. O půl deváté, kdy jsme byli zhruba v polovině pohádky, do hlediště začaly vcházet mateřské školky, které byli na představené pozvané.Tudíž jsme museli stáhnout oponu a zkoušet za portálem. Zkouška se pomalu, ale jistě měnila v hysterický zmatek. Těsně před devátou jsem se podívala na scénář, kdy vlastně vystupuji a co tam dělám. V devět hodin začalo představení. Hned po první obraze měla nastat mrtvá krajina, ve které jsem měla hrát zakletého rytíře. Měla jsem mít dřevěný meč, který měl být vztyčen, bohužel jsem meč nenašla, protože si ho vzal princ. Tudíž David rychle běžel dolů do kulisárny pro meč železný, než ho ovšem donesl bylo po mrtvé krajině. Samozřejmě jsem to schytala já, proč jsem si ho nehlídala. Neměla jsem čas to moc vnímat, jelikož mě čekala další scéna se stolem. Se Sašou jsme rychle popadli plachtu a běželi za portál ji natáhnout, v plachtě byly díry, aby se tama dalo jídlo podávat v momentě, když jsme tam doběhly začala se zvedat opona, rychle jsme to natáhly a bez pohybu stály. Jakmile jsme měli odejít zatáhla Saša za ubrus a já ho pustila, bohužel jsem tuto scénu nikdy předtím neviděla a tak místo, bych šla na svou stranu za portál, jsem šla přes celé jeviště až za oponu na druhou stranu. Ještě jsem tam ani nedošla a už tam vletěl David a ptal se jestli všichni ví co mají dělat. Naštěstí se v té chvíli spustila opona a byla přestávka. Po přestávce jsem měla mít výstup se svíčkami, bohužel  momentě kdy se měly rozsvítit se jedna pokazila dětem to samozřejmě přišlo směšné. Zkazila jsem co se dalo. Poslední má scéna by se bez trapasu samozřejmě neobešla. Měla jsem ze sebe udělat jabloň, což spočívalo v tom, že ne sebe přehodím zelenou látku, ve tmě, která v zákulisí vládla jsem ovšem omylem sebrala látku modrou z moře. Výbuch smíchu u dětí byl nekonečný. David se ale vůbec nesmál, spíš i naznačoval uškrcení. Modrá plachta totiž signalizovala moře, a to se mělo rozvlnit. Naštěstí to David stihl a pak už následoval polibek prince a princezny a děkovačka. Byla jsem ráda, že to už skončilo.

O vlku a kačence

V jednom lese žil vlk. No nedá se ani říct, že to byl vlk, spíš malé vlčátko. Doma mu říkali Piškot. Jednoho dne se Piškot vypravil k rybníku. Byl malý, a proto nevěděl, že v rybníku je voda. Myslel, že vodní hladina je tvrdá a že se po ní dá chodit. A tak šlápl. V tom se hladina rozevřela a Piškot spadl dolů. Protože neuměl plavat, začal se topit. Naštěstí se poblíž procházelo káčátko. Rychle Piškotovi přispěchalo na pomoc. Vytáhlo ho z vody a odneslo na břeh. Chvíli piškot nemohl dýchat, za chvíli se ale vzpamatoval. Otevřel oči a nad ním stálo káčátko. “ Jak se jmenuješ?,“ zeptal se Piškot. „Matýsek,“ odpovědělo káčátko. „Já jsem Piškot,“představil se malý vlk. Půjdeme si hrát k nám domů?“ napadlo Matýska. „A kdepak bydlíš?“ zeptal se Piškot. Přece jen se už pomalu stmívalo a tak nechtěl zacházet někam hluboko do lesa. „Bydlíme tady, kousíček od rybníka, je tam taková malá tůňka“, usmál se Matýsek a už se vydal na cestu. Piškot ho tedy následoval. „Alespoň poznám tvou rodinu“, těšil, i když věděl, že už ho bude maminka s tatínkem za chvilku hledat. Tůň, ale byla nedaleko. Sluníčko ještě stále svítilo vysoko a Piškot se radoval, že si alespoň chvilku u Matýska pohrají. Starý kačer s kačenou Piškota přijali dobře. Sice je udivilo, že si Matýsek našel za kamaráda vlka, ale zase na druhou stranu byli rádi, že si vůbec nějakého kamaráda našel. Byl už dlouho sám, sourozence neměl a tak se báli, aby z něj nebyl samotář. Matýsek nestačil Piškota ani seznámit se všemi svými hračkami a sluníčko začalo zacházet za hory. Je čas jít, pomyslel si Piškot, rozloučil se a vydal se na cestu. Bál se, aby ho maminka už nehledala. Měl štěstí, domů dorazil těsně před setměním, taky utíkal co mu nohy stačily. Starý vlk se sice nejdříve zlobil, ale nakonec byl rád, že si Piškot našel kamaráda a že se v lese neztratil.