Archiv pro rubriku: Moje současná tvorba

Muž v poli

Je večer. Milenecký pár míří do víru velkoměsta. Chvíli přemýšlím, kam asi mohou jít. Lavička, na které sedím, mě už chladí do zadku.  Je podzim a počasí nám to náležitě připomíná. Včera pršelo. Docela dost. Dneska jsem se sice zahřál na sluníčku, ale do léta to mělo daleko. Blíží se moje nejméně oblíbené období. Zima. Petr, ten velký kluk s vlasy skoro až k pasu, minulý rok v zimě umrzl. Když jsem se to dozvěděl, zdálo se mi to nemožné. Byl silný, velký, pořád samá legrace, bral život s humorem, nikdy si z ničeho nic nedělal. A taky nepil. Takových moc není.

Z autobusu právě vystupuje starší žena s mužem. Nesou dvě velké tašky. Podle všeho spěchají z nákupu domů.  Žena má na nohou kozačky, muž obyčejné polobotky. Oba mají dlouhé flaušové kabáty.  Vypadají velice dobře. Řekl bych, že jim nebude více než padesát. Okamžitě jsem si vzpomněl na mou ženu. Kdoví jak dnes vypadá. Už jsem ji neviděl minimálně deset let, stejně jako mou jedinou dceru Kateřinu. Kdoví jak se má. Naposledy měla pět let, dneska už to bude skoro dospělá slečna. Měla takové krásné kudrnaté zlatavé vlásky a vždycky, když jsem přišel z práce, tak se na mě pověsila a nechtěla ze mě dolů. Vždycky jsem se zlobil. Co bych za to dal dnes. A má žena byla taky moc krásná, kdyby taky nebyla, tak by si domů nepřivedla toho moulu, co uměl jenom mluvit a nic víc. Měl jsem je obě moc rád. Co jsem udělal špatně?

„Není vám nic?“ třepe se mnou mladá slečna. Najednou procitnu a zjišťuji, že už je noc.

„Asi jsem usnul,” vysvětlím jí a rychle se zvedám. Nechci se s nikým bavit, nechci ani nikoho vidět. Člověk, který v životě prohrál, už nemá chuť se s někým bavit. Teď se hlavně musím dostat „domů“. Venku už se dost ochladilo, podle lidí na ulici tipuji, že je tak půlnoc. Slečna šla nejspíš z nějaké zábavy. Tramvají teď jezdí jako šafránu. Budu muset jít pěšky. Není to daleko, do hodinky už budu v „posteli“.

Lesopark za městem se stal za poslední dva roky mým domovem. Byli jsme tu původně dva, ale Petr, můj kamarád a nocležník, to minulý rok neodhadl a zůstal na tramvajové zastávce. Venku bylo mínus patnáct, on usnul a už se nevzbudil. Když jsem se to dozvěděl, myslel jsem, že už to taky zabalím. Byl to poslední člověk, který mě držel při životě. Neměl ani pohřeb, spálili ho a jeho popel rozprášili. Byl to pro ně další kus, který si mohli odškrtnout z jejich dlouhého seznamu lidí bez domova. Nevím ani, co mě tehdy přesvědčilo, že mám zůstat, asi nějaký vnitřní pocit, vnuknutí, že pro mě ještě život nekončí. Nevím.

Ploužím se už docela unaven polem, které mě odděluje od lesa. Hned na začátku lesa jsme si postavili z krabic takové doupě, dalo by se říct, kde máme prakticky vše. Postel, hrnce, oblečení.  Jediné čím trpíme je zima. Zatopit se nedá. Dnes si ale už představuji, jak ulehám do spacáku a přikrývám se starou dekou, kterou jsem našel nedávno. Oči se mi klíží. Velké tmavé postavy si všimnu skoro až se k ní přiblížím. Pouliční lampy tady nesvítí, a tak kromě tmavého kabátu a tmavých kalhot nic víc nevidím. Obličej jako by měl zastřen tmou. Dál nejdu. Ne že bych byl strašpytel, ale může to být někdo, kdo si na mě počíhal a chce mě zabít, těchto případů bohužel přibývá.  Postava stojí nehybně. Musí mě přece vidět, stojíme od sebe zhruba padesát metrů. Začínám couvat. Možná se mi to jen zdálo, ale podle mě se začala nebezpečně přibližovat ke mně.  Jak to tak vypadá, tak dnešní noc strávím asi v tramvaji. Jakmile se dostanu pod pouliční lampu, otáčím se. Chci vidět, kdo to je. Ale nevidím nic a nikoho. Buď mě moc osvěcuje lampa, nebo tam už nikdo není. Chvíli si pohrávám s myšlenkou vrátit se zpátky, pak ji ale zavrhnu. Někdo tam byl, viděl jsem ho na vlastní oči a pokud nejde za mnou, musí jít jedině zpátky do lesa, v tom případě by jsme se stejně potkali. Rozhodnuto, čekám na tramvaj. Mám štěstí, trojka přijíždí zanedlouho.

Vezu se s ní až na konečnou a pak zase zpátky. V pět ráno, kdy začíná trochu svítat, jsem rozhodnut vydat se do lesa znovu. Pole je prázdné, po nočním jedinci ani stopa. S velkou úlevou nacházím svůj přístřešek v pořádku. Ulehám a doufám, že vstanu nejdříve na jaře.

Zima mi však spát dlouho nedá.

Vyrazím se trochu zahřát do hypermarketu. Na čaj ještě mám z posledního sběru železa.

Do tváří lidí se radši nedívám. Mám pocit, že mi můj osud čtou z tváře.

„Jeden čaj,” řeknu tiše.

„Prosím?” paní mě nejspíš neslyšela. Zvednu tedy hlavu a podívám se na ni, aby mi lépe rozuměla. Vtom se naše oči střetnou. Tyhle oči jsem už viděl, okamžitě mi prolétne hlavou, jen si teď rychle nevybavím kde.

„Dal bych si čaj,” zopakuji objednávku a čekám, až mi ho podá. Dneska to trvá nějak dlouho.           Lidé se ode mě odvrací, je mi jasné, že jim zrovna nevoním. No jo, nemůžu se koupat každý den. Naposledy jsem se koupal před měsícem, když jsem navštívil charitu. Dali mi tam čisté prádlo a já se mohl umýt.

Čaj stále nikde. Buď se na mě vykašlala, nebo ho neumí uvařit, napadají mě nejrůznější varianty, proč už ho dávno nepiji. Po deseti minutách se konečně objeví i s čajem a omluvou.

„Nezlobte se, ale musela jsem si něco nutného vyřídit,” usmívá se a už se otáčí k dalšímu zákazníkovi. Já však stále stojím na místě. Ten hlas, ten jsem už slyšel. Marně se ji snažím někam zařadit. Hlavně nevím kam, spolužačka, kamarádka, bývalá láska… Nevím.

Zaplatím patnáct korun a i když to nikdy nedělám, sedám si opodál na lavičku. Chci ji mít stále na očích. Určitě ji totiž znám. Čaj už mám dávno vypitý a paní jsem nezařadil. Bohužel dál sedět nemůžu, ochranka mě vyvádí s tím, že zahřát se mám jít do tramvaje. Zůstávám stát před marketem a stále přemýšlím. Chci ji někam zařadit, ale ani po hodině mrznutí se mi to nedaří, a tak se vydávám „domů“.

Už je zase večer a já za celý den nic neudělal, nevydělal, nenašel… Dal jsem si JENOM čaj. Pořád dumám. Kdo to je? Opět kráčím loukou, cestu nevnímám. Přemýšlím. To jsem už dlouho nedělal. Najednou se zarazím, je tam zas. Zase tam někdo stojí, zdá se mi, že stojí na tom samém místě jako včera, a opět mě napadne, že se vůbec nehýbe. Tohle je už divné.

Začínám mít docela strach o svůj život, přijde mi, že tam opravdu čeká na mě. Není možné, aby tu každý den stál, na tom samém místě. Nic tady není, lidé se sem večer spíše bojí, než aby si stoupli doprostřed pole a stáli. Okamžitě jsem zapomněl na onu „známou paní z marketu.” Váhal jsem co dál. Stáli jsme naproti sobě a koukali na sebe. Do obličeje jsem mu opět neviděl, ale postava to byla veliká, široké ramena, výška minimálně sto osmdesát, tohle nevěstilo nic dobrého. Už jsem se otáčel a v hlavě měl scénář ze včerejška, když vtom zmizel. Najednou, z ničeho nic. Nebyl tam. Bál jsem se ještě víc, kde mohl zmizet, nemohl přece tak rychle utéct a pokud ano, mým směrem neběžel, čili utekl do lesa, přesně tam, kde přespávám.

Končím, i když nerad, ale odcházím do charity, mám ještě zhruba půl hodiny na to, aby mi otevřeli. Bojím se, opravdu mám strach.

Konečně ležím v posteli, v opravdové posteli,  jsem přikryt dekou, je tu teplo a já se snad dneska vyspím. Škoda, že tu nemůžu zůstat i přes den.

I když jsem se mohl královsky vyspat, ani oko jsem nezamhouřil. Už totiž vím, kdo to je, ona paní. Krásný úsměv, kudrnaté vlasy, blankytně modré oči, příjemný hluboký hlas. Monika. Neviděl jsem ji patnáct let. Změnila se dost, ale i tak jsem ji poznal.

Vykoupaný a převlečený se vracím na místo činu. Chci ji vidět, mluvit s ní. Chci vědět, co dělá naše dcera .

Není tady? Nebo ji nevidím. Každopádně s koupí čaje počkám na ni. Dnes vypadám o hodně lépe než včera, ani ochranka, která kolem mě prošla, si mě nevšimla. No jo,  jedna koupel dělá divy.

Konečně jsem ji zahlédl, proběhla mezi kuchyní a restaurací. A už se vrací k pultu. Teď, teď je moje příležitost. Vyrážím. Určitě mě nepozná, vypadám o mnoho let starší, možná už vypadám jako důchodce.

„Dal bych si jeden čaj,” poprosím svou bývalou ženu a upřeně na ni hledím. Asi ji znervózňuji, protože hrnek i s čajem jí vypadává z rukou. Velice se omlouvá.

„Hned to bude, nezlobte se.“ Nu což, já se nezlobím, jsem rád, že se to zdrží, alespoň ji mohu ještě chvíli pozorovat. Nadechuji se, abych poděkoval za čaj.

„Děkuji, Moniko, sluší ti to jako vždy.” Uf. A je to za mnou. Zůstala stát jako opařená. Asi neví, kam mě má zařadit. Hlavou jí nejspíš prolétla spousta milenců. Já tam ale nezapadal.

„Asi mě nepoznáváš. Karel,” představím se jí podruhé v životě. Zarazila se ještě víc. Že by znala více Karlů? Mám štěstí, že za mnou není další zákazník.

„Ahoj,” konečně se vzpamatovala. „Tebe jsem neviděla už patnáct let. Jak se pořád máš, kde bydlíš, co děláš?” spustila docela rychle. Možná chtěla zakrýt rozpaky, že si mě nevybavila hned.

„Posledních patnáct let se mám na nic,” přiznal jsem. „V bytě jsem bydlel naposledy s tebou, pak chvíli na ubytovně, zhruba pět let, než zrušili podnik, pak jsem marně hledal práci a pak mě z ubytovny vyhodili. Teď bydlím kousek odtud v lese,” shrnul jsem svižně svůj život.

„V lese?” začala mě litovat. Za to, že teď bydlím v lese, může přece ona, ona mě vyhodila

z bytu, nastěhovala si tam Kamila a na cestu mi nedala ani vindru. Kamil ji leda tak podvedl a našel si jinou, oškubal ji stejně jako ona mě tehdy, a teď musí makat v téhle jídelně za pár korun.

„No v lese,  je to tam zakryté, je tam klid, žádní lidé,” až na poslední dvě noci, ten záhadný muž v poli. To jsem jí ale samozřejmě neřekl.

„ Za hodinu končím, počkej tu na mě, půjdeš k nám, Kateřina tě ráda uvidí.”

Nevěřil jsem vlastním uším. Uvidím Kateřinu, dneska, po patnácti letech. Srdce mi bušilo jako kdybych měl jít na první rande.

Zrovna jsem dopíjel čaj, když se ve dveřích objevila Monika. Krásná Monika. Mohl jsem na ní oči nechat.

„Bydlím tady kousek,” vysvětlila, když jsem se podivoval, že nejedeme tramvají. Nedokázala mi ale jinak říct ani slovo. Asi se styděla. Za to, co kdysi provedla, za to jak šeredně přebrala. Na očích jsem jí viděl, že by to ráda napravila. Postará se o mě. Nenechá mě zase spát venku.

Kateřina zrovna chystala večeři, když jsem ji konečně uviděl. Měla dlouhé světlé vlasy a velice krásnou postavu.  Bylo na ní vidět, že neví, kam by mě měla zařadit. Monika ji dlouho tápat nenechala.

„To je Karel, tvůj otec,” usmála se a běžela do koupelny.

„Ahoj, asi mě nepoznáváš a asi si na mě ani nepamatuješ, byla jsi ještě moc malá, když jsem od vás odešel.“

„Pamatuji, máma o tobě často mluvila a taky si vzpomínám, jak jsme spolu hrávali pexeso a na schovávanou. Navíc vypadáš jako já,” usmála se a objala mě.

Takové štěstí si ani nezasloužím, pomyslel jsem si. Monika mě už tentokrát nevyhodila ani nevyměnila. Nechala si mě. Navždy.

Záhadného muže v poli jsem viděl ještě jednou, zrovna když jsem šel z práce domů, chtěl jsem Moniku překvapit a nachystat jí večeři, vtom mi opět vstoupil do cesty. Stál přímo před vchodem do domu. Chvíli jsem otálel, ale pak jsem se rozhodl. Chci vědět, kdo to je. Chybělo mi zhruba dvacet kroků, když najednou zmizel. Zmizel mi přímo před očima. Najednou mi to došlo. Byl to Petr. Přišel se rozloučit, proto mě dvakrát nepustil domů, chtěl abych šel spát do azylového domu, abych se trochu upravil a snad i neumrzl. On mi Moniku přihrál do cesty. On mi pomohl z ulice zpátky domů. Petr, alias záhadný muž z pole…

Já mu za to děkuji.