Blíž…

Věřila jsem Ti,

a tys mě zklamala,

tak dlouho jsme byli veselé,

tak dlouho jsme se znali,

ale teď ten hrozný mrak nad námi vstoupil mezi nás.

Už se nesmějeme společně,

už nemluvíme v klidu,

teď už jen přemýšlíme,

jak vyhnout se sobě a těm hříchům.

Měla jsem Tě ráda a něvěřím,

že ty mě ne,

prosím odpust,

nechci po Tobě nic víc,

jen to,

abys mi ještě jednou byla blíž….

Manon má nejoblíbenější :-)

Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže vhozená do kostela.anon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel. Manon je rozum, který mi uletěl! Manon je dítě. Manon je plavovláska. Manon je první a poslední má láska. Manon, ach Manon z Arrasu! Manon je moje umřít pro krásu…

Bolest

Poznala jsem co je bolest,

a jak hrozně bolí,

právě teď v mém srdci přebolívá

a já se snažím vytrhnout i z nitra.

Nejde to!

Prosím, vrať se zpět!

Nenechávej mě na tomto nádraží stát,

vždyť žádný další vlak nejede,

a co si počnu bez Tebe…

 

Kolotoč

Podívala jsem se mu do očí,

a najednou jsem věděla,

že je to ten typ co se za každou holkou netočí,

že je to on kdo mé srdce rozehřeje,

že je to ten,

který mé nejistoty rozežene,

že je to ten kdo mě může milovat,

že je to člověk,

jež kvůli mě je schopný chybovat.

To vše mi řekly jen jeho oči,

a pak na mne promluvil,

myslela jsem,

že se s mnou život točí,

ten jeho něžný hlas,

ty jeho krásné oči,

připadala jsem si jako na kolotoči,

jako malé dítě co se kolem mámy točí,

jenže teď byl jen on v mých očích…

Miluji…

Miluji jen Tebe a chci Tě pořád u sebe mít,

chci vědět co je láska,

chci poznat co je hřích.

Teď chci být jen s Tebou,

už nechci vůbec nic,

co ztratila jsem už se nevrátí,

a proto miluj mne a neříkej, že se to jednou ztratí.

Fifinka a Brutus

Nedávno jsem se strašně nasmála. Byla jsem pozvána na svatbu, ale nebyla to jen tak obyčejná svatba, nevěsta sice měla svatební šaty a ženich byl také v kravatě, ale do obyčejné svatby to mělo daleko. Nevěsta se jmenovala Fifinka a byla to fenka foxteriéra. Byla krásně bílá jako čerstvě napadaný sníh a oči měla modré jako studánky a povahu tu taky neměla špatnou, patřila mezi nejhodnější fenky vůbec. Také byla velmi poslušná, ani jste nevyslovili její jméno a už běžela k vám. Ani se moc nedivím, že si ji vybral Brutus, pes nachlup stejný svému pánovi, no ne, že by pán vypadal jako foxteriér, to ne, ale povahově se nedali rozlišit. Tvrdý, neústupný, zlý a hlavně neposlušný. Na pána panička musela volat nejmíň pětkrát než ukončil diskuzi se sousedem a u Brutuse je to stejné, jestli vůbec někdy přiběhne, ani se nesmí pouštět. Ale jinak je hezký, oproti Fifince je černý jako uhlík a oči má kakaové. Dokonce jsou oba stejně staří. A protože se oba pánové znají, tak se rozhodli pejsky oddat. Svatba byla veliká, jídla kopec a pejsci ti si taky užili, plno darů dostali a mezi nimi si pusy dávali.

Stanování

Jako každé prázdniny jsme se se sestřenicí rozhodly, že si postavíme stan. Věděly jsme, že to bude trvat celý den, ale i tento fakt jsme podstoupily. Už jsem s tím chtěla praštit, když se nám stan aspoň po desáté spadnul, ale sestřenice mě vždycky přemluvila, abychom pokračovaly. Nevím ani jak se nám nakonec podařilo stan postavit, ale asi před šestou hodinou večerní stan konečně zůstal stát. Pochopily jsme, že vyšší tyčka musí být vpředu a menší vzadu. Za celý den jsme na to nepřišly. Buď jsme myslely, že je chyba ve špatném napnutí, nebo v tom, zda stan stojí z kopce či do kopce. Možná jsme trochu vypadaly jako Pat a Mat. Po večeři jsme začaly nosit deky, peřiny, polštáře, baterku, karty, pití a nejnutnější věc v přírodě, kde jsme vlastně stály před chatou, houkadlo proti zlodějům. Bály jsme se a taky nám šlo o sázku, kterou jsme uzavřely s bratrancem, který jako každý rok nevěřil, že tam přespíme, taky měl důvod, žádný rok se nám to totiž nepovedlo. Tento rok jsme si ovšem byly jisté, že se nám to povede, měli jsme houkadlo a taky kladku, kterou jsme před usnutím spojily oba dva zipy. Jeden zapínal normálně, druhý jsme sepnuli kolíky na prádlo. Po zamknutí jsme si ještě chvíli povídaly, načež se rozhodly, že půjdeme spát. Půl hodiny jsme jenom tak ležely, nikdo nic neřekl, i když jsme obě byly vzhůru. Po chvíli jsem se rozhoupala a požádala Hanku, jestli by mě nepustila ven, ona jediná totiž měla klíč. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli opravdu venku nikdo není a jestli jsou naše obavy opravdu zbytečné, venku svítil měsíc a hvězdy, ať jsem se podívala nahoru do lesa nebo dolů do křoví, odevšad se ozývali cvrčci. Obě dvě jsme se po chvíli začaly smát našemu strachu. Asi po deseti minutách jsme se opět vrátily do stanu. Ve stanu jsme vydržely pouhých pět minut, poté se ozvaly nějaké divné zvuky, jako by kolem stanu někdo chodil. Obě dvě jsme vyjekly hrůzou, co to může být? Zvíře! Dostaly jsme strach, že se k nám prokouše. Úplně jsme zpanikařily. Při představě, že by to byl člověk s revolverem a chtěl nás zastřelit, jsme málem shodily stan. Po půl hodině, když zvuky nepřestávaly jsme se rozhodly pro jedinečnou věc. V rychlosti jsme si každá chytla pod paži peřinu a otevřely stan. Rychlost, kterou jsme vyběhly byla možná větší, než rychlost světla. V šíleném strachu jsme nepříčetně začaly bušit na dveře chaty. V rozčilení nám otevřel děda, podíval se na nás a v tu chvíli se rozesmál. Za chvíli vyšel i Martin, který se spiklenecky usmíval. Myslely jsme si, že to udělal on, ale když jsme se otočily a uviděly na střeše stanu malinkatého ptáčka, který po ní skákal, musely jsme se taky smát. Po této noci už o stanu nechceme sni slyšet. Nepomohlo nám ani houkadlo ani kladka, musely jsme uznat, že nám pomůže leda psycholog.

Muž v poli

Je večer. Milenecký pár míří do víru velkoměsta. Chvíli přemýšlím, kam asi mohou jít. Lavička, na které sedím, mě už chladí do zadku.  Je podzim a počasí nám to náležitě připomíná. Včera pršelo. Docela dost. Dneska jsem se sice zahřál na sluníčku, ale do léta to mělo daleko. Blíží se moje nejméně oblíbené období. Zima. Petr, ten velký kluk s vlasy skoro až k pasu, minulý rok v zimě umrzl. Když jsem se to dozvěděl, zdálo se mi to nemožné. Byl silný, velký, pořád samá legrace, bral život s humorem, nikdy si z ničeho nic nedělal. A taky nepil. Takových moc není.

Z autobusu právě vystupuje starší žena s mužem. Nesou dvě velké tašky. Podle všeho spěchají z nákupu domů.  Žena má na nohou kozačky, muž obyčejné polobotky. Oba mají dlouhé flaušové kabáty.  Vypadají velice dobře. Řekl bych, že jim nebude více než padesát. Okamžitě jsem si vzpomněl na mou ženu. Kdoví jak dnes vypadá. Už jsem ji neviděl minimálně deset let, stejně jako mou jedinou dceru Kateřinu. Kdoví jak se má. Naposledy měla pět let, dneska už to bude skoro dospělá slečna. Měla takové krásné kudrnaté zlatavé vlásky a vždycky, když jsem přišel z práce, tak se na mě pověsila a nechtěla ze mě dolů. Vždycky jsem se zlobil. Co bych za to dal dnes. A má žena byla taky moc krásná, kdyby taky nebyla, tak by si domů nepřivedla toho moulu, co uměl jenom mluvit a nic víc. Měl jsem je obě moc rád. Co jsem udělal špatně?

„Není vám nic?“ třepe se mnou mladá slečna. Najednou procitnu a zjišťuji, že už je noc.

„Asi jsem usnul,” vysvětlím jí a rychle se zvedám. Nechci se s nikým bavit, nechci ani nikoho vidět. Člověk, který v životě prohrál, už nemá chuť se s někým bavit. Teď se hlavně musím dostat „domů“. Venku už se dost ochladilo, podle lidí na ulici tipuji, že je tak půlnoc. Slečna šla nejspíš z nějaké zábavy. Tramvají teď jezdí jako šafránu. Budu muset jít pěšky. Není to daleko, do hodinky už budu v „posteli“.

Lesopark za městem se stal za poslední dva roky mým domovem. Byli jsme tu původně dva, ale Petr, můj kamarád a nocležník, to minulý rok neodhadl a zůstal na tramvajové zastávce. Venku bylo mínus patnáct, on usnul a už se nevzbudil. Když jsem se to dozvěděl, myslel jsem, že už to taky zabalím. Byl to poslední člověk, který mě držel při životě. Neměl ani pohřeb, spálili ho a jeho popel rozprášili. Byl to pro ně další kus, který si mohli odškrtnout z jejich dlouhého seznamu lidí bez domova. Nevím ani, co mě tehdy přesvědčilo, že mám zůstat, asi nějaký vnitřní pocit, vnuknutí, že pro mě ještě život nekončí. Nevím.

Ploužím se už docela unaven polem, které mě odděluje od lesa. Hned na začátku lesa jsme si postavili z krabic takové doupě, dalo by se říct, kde máme prakticky vše. Postel, hrnce, oblečení.  Jediné čím trpíme je zima. Zatopit se nedá. Dnes si ale už představuji, jak ulehám do spacáku a přikrývám se starou dekou, kterou jsem našel nedávno. Oči se mi klíží. Velké tmavé postavy si všimnu skoro až se k ní přiblížím. Pouliční lampy tady nesvítí, a tak kromě tmavého kabátu a tmavých kalhot nic víc nevidím. Obličej jako by měl zastřen tmou. Dál nejdu. Ne že bych byl strašpytel, ale může to být někdo, kdo si na mě počíhal a chce mě zabít, těchto případů bohužel přibývá.  Postava stojí nehybně. Musí mě přece vidět, stojíme od sebe zhruba padesát metrů. Začínám couvat. Možná se mi to jen zdálo, ale podle mě se začala nebezpečně přibližovat ke mně.  Jak to tak vypadá, tak dnešní noc strávím asi v tramvaji. Jakmile se dostanu pod pouliční lampu, otáčím se. Chci vidět, kdo to je. Ale nevidím nic a nikoho. Buď mě moc osvěcuje lampa, nebo tam už nikdo není. Chvíli si pohrávám s myšlenkou vrátit se zpátky, pak ji ale zavrhnu. Někdo tam byl, viděl jsem ho na vlastní oči a pokud nejde za mnou, musí jít jedině zpátky do lesa, v tom případě by jsme se stejně potkali. Rozhodnuto, čekám na tramvaj. Mám štěstí, trojka přijíždí zanedlouho.

Vezu se s ní až na konečnou a pak zase zpátky. V pět ráno, kdy začíná trochu svítat, jsem rozhodnut vydat se do lesa znovu. Pole je prázdné, po nočním jedinci ani stopa. S velkou úlevou nacházím svůj přístřešek v pořádku. Ulehám a doufám, že vstanu nejdříve na jaře.

Zima mi však spát dlouho nedá.

Vyrazím se trochu zahřát do hypermarketu. Na čaj ještě mám z posledního sběru železa.

Do tváří lidí se radši nedívám. Mám pocit, že mi můj osud čtou z tváře.

„Jeden čaj,” řeknu tiše.

„Prosím?” paní mě nejspíš neslyšela. Zvednu tedy hlavu a podívám se na ni, aby mi lépe rozuměla. Vtom se naše oči střetnou. Tyhle oči jsem už viděl, okamžitě mi prolétne hlavou, jen si teď rychle nevybavím kde.

„Dal bych si čaj,” zopakuji objednávku a čekám, až mi ho podá. Dneska to trvá nějak dlouho.           Lidé se ode mě odvrací, je mi jasné, že jim zrovna nevoním. No jo, nemůžu se koupat každý den. Naposledy jsem se koupal před měsícem, když jsem navštívil charitu. Dali mi tam čisté prádlo a já se mohl umýt.

Čaj stále nikde. Buď se na mě vykašlala, nebo ho neumí uvařit, napadají mě nejrůznější varianty, proč už ho dávno nepiji. Po deseti minutách se konečně objeví i s čajem a omluvou.

„Nezlobte se, ale musela jsem si něco nutného vyřídit,” usmívá se a už se otáčí k dalšímu zákazníkovi. Já však stále stojím na místě. Ten hlas, ten jsem už slyšel. Marně se ji snažím někam zařadit. Hlavně nevím kam, spolužačka, kamarádka, bývalá láska… Nevím.

Zaplatím patnáct korun a i když to nikdy nedělám, sedám si opodál na lavičku. Chci ji mít stále na očích. Určitě ji totiž znám. Čaj už mám dávno vypitý a paní jsem nezařadil. Bohužel dál sedět nemůžu, ochranka mě vyvádí s tím, že zahřát se mám jít do tramvaje. Zůstávám stát před marketem a stále přemýšlím. Chci ji někam zařadit, ale ani po hodině mrznutí se mi to nedaří, a tak se vydávám „domů“.

Už je zase večer a já za celý den nic neudělal, nevydělal, nenašel… Dal jsem si JENOM čaj. Pořád dumám. Kdo to je? Opět kráčím loukou, cestu nevnímám. Přemýšlím. To jsem už dlouho nedělal. Najednou se zarazím, je tam zas. Zase tam někdo stojí, zdá se mi, že stojí na tom samém místě jako včera, a opět mě napadne, že se vůbec nehýbe. Tohle je už divné.

Začínám mít docela strach o svůj život, přijde mi, že tam opravdu čeká na mě. Není možné, aby tu každý den stál, na tom samém místě. Nic tady není, lidé se sem večer spíše bojí, než aby si stoupli doprostřed pole a stáli. Okamžitě jsem zapomněl na onu „známou paní z marketu.” Váhal jsem co dál. Stáli jsme naproti sobě a koukali na sebe. Do obličeje jsem mu opět neviděl, ale postava to byla veliká, široké ramena, výška minimálně sto osmdesát, tohle nevěstilo nic dobrého. Už jsem se otáčel a v hlavě měl scénář ze včerejška, když vtom zmizel. Najednou, z ničeho nic. Nebyl tam. Bál jsem se ještě víc, kde mohl zmizet, nemohl přece tak rychle utéct a pokud ano, mým směrem neběžel, čili utekl do lesa, přesně tam, kde přespávám.

Končím, i když nerad, ale odcházím do charity, mám ještě zhruba půl hodiny na to, aby mi otevřeli. Bojím se, opravdu mám strach.

Konečně ležím v posteli, v opravdové posteli,  jsem přikryt dekou, je tu teplo a já se snad dneska vyspím. Škoda, že tu nemůžu zůstat i přes den.

I když jsem se mohl královsky vyspat, ani oko jsem nezamhouřil. Už totiž vím, kdo to je, ona paní. Krásný úsměv, kudrnaté vlasy, blankytně modré oči, příjemný hluboký hlas. Monika. Neviděl jsem ji patnáct let. Změnila se dost, ale i tak jsem ji poznal.

Vykoupaný a převlečený se vracím na místo činu. Chci ji vidět, mluvit s ní. Chci vědět, co dělá naše dcera .

Není tady? Nebo ji nevidím. Každopádně s koupí čaje počkám na ni. Dnes vypadám o hodně lépe než včera, ani ochranka, která kolem mě prošla, si mě nevšimla. No jo,  jedna koupel dělá divy.

Konečně jsem ji zahlédl, proběhla mezi kuchyní a restaurací. A už se vrací k pultu. Teď, teď je moje příležitost. Vyrážím. Určitě mě nepozná, vypadám o mnoho let starší, možná už vypadám jako důchodce.

„Dal bych si jeden čaj,” poprosím svou bývalou ženu a upřeně na ni hledím. Asi ji znervózňuji, protože hrnek i s čajem jí vypadává z rukou. Velice se omlouvá.

„Hned to bude, nezlobte se.“ Nu což, já se nezlobím, jsem rád, že se to zdrží, alespoň ji mohu ještě chvíli pozorovat. Nadechuji se, abych poděkoval za čaj.

„Děkuji, Moniko, sluší ti to jako vždy.” Uf. A je to za mnou. Zůstala stát jako opařená. Asi neví, kam mě má zařadit. Hlavou jí nejspíš prolétla spousta milenců. Já tam ale nezapadal.

„Asi mě nepoznáváš. Karel,” představím se jí podruhé v životě. Zarazila se ještě víc. Že by znala více Karlů? Mám štěstí, že za mnou není další zákazník.

„Ahoj,” konečně se vzpamatovala. „Tebe jsem neviděla už patnáct let. Jak se pořád máš, kde bydlíš, co děláš?” spustila docela rychle. Možná chtěla zakrýt rozpaky, že si mě nevybavila hned.

„Posledních patnáct let se mám na nic,” přiznal jsem. „V bytě jsem bydlel naposledy s tebou, pak chvíli na ubytovně, zhruba pět let, než zrušili podnik, pak jsem marně hledal práci a pak mě z ubytovny vyhodili. Teď bydlím kousek odtud v lese,” shrnul jsem svižně svůj život.

„V lese?” začala mě litovat. Za to, že teď bydlím v lese, může přece ona, ona mě vyhodila

z bytu, nastěhovala si tam Kamila a na cestu mi nedala ani vindru. Kamil ji leda tak podvedl a našel si jinou, oškubal ji stejně jako ona mě tehdy, a teď musí makat v téhle jídelně za pár korun.

„No v lese,  je to tam zakryté, je tam klid, žádní lidé,” až na poslední dvě noci, ten záhadný muž v poli. To jsem jí ale samozřejmě neřekl.

„ Za hodinu končím, počkej tu na mě, půjdeš k nám, Kateřina tě ráda uvidí.”

Nevěřil jsem vlastním uším. Uvidím Kateřinu, dneska, po patnácti letech. Srdce mi bušilo jako kdybych měl jít na první rande.

Zrovna jsem dopíjel čaj, když se ve dveřích objevila Monika. Krásná Monika. Mohl jsem na ní oči nechat.

„Bydlím tady kousek,” vysvětlila, když jsem se podivoval, že nejedeme tramvají. Nedokázala mi ale jinak říct ani slovo. Asi se styděla. Za to, co kdysi provedla, za to jak šeredně přebrala. Na očích jsem jí viděl, že by to ráda napravila. Postará se o mě. Nenechá mě zase spát venku.

Kateřina zrovna chystala večeři, když jsem ji konečně uviděl. Měla dlouhé světlé vlasy a velice krásnou postavu.  Bylo na ní vidět, že neví, kam by mě měla zařadit. Monika ji dlouho tápat nenechala.

„To je Karel, tvůj otec,” usmála se a běžela do koupelny.

„Ahoj, asi mě nepoznáváš a asi si na mě ani nepamatuješ, byla jsi ještě moc malá, když jsem od vás odešel.“

„Pamatuji, máma o tobě často mluvila a taky si vzpomínám, jak jsme spolu hrávali pexeso a na schovávanou. Navíc vypadáš jako já,” usmála se a objala mě.

Takové štěstí si ani nezasloužím, pomyslel jsem si. Monika mě už tentokrát nevyhodila ani nevyměnila. Nechala si mě. Navždy.

Záhadného muže v poli jsem viděl ještě jednou, zrovna když jsem šel z práce domů, chtěl jsem Moniku překvapit a nachystat jí večeři, vtom mi opět vstoupil do cesty. Stál přímo před vchodem do domu. Chvíli jsem otálel, ale pak jsem se rozhodl. Chci vědět, kdo to je. Chybělo mi zhruba dvacet kroků, když najednou zmizel. Zmizel mi přímo před očima. Najednou mi to došlo. Byl to Petr. Přišel se rozloučit, proto mě dvakrát nepustil domů, chtěl abych šel spát do azylového domu, abych se trochu upravil a snad i neumrzl. On mi Moniku přihrál do cesty. On mi pomohl z ulice zpátky domů. Petr, alias záhadný muž z pole…

Já mu za to děkuji.

Mé první představení – 1998

Je den před premiérou a já se celá klepu, jestli to zvládnu. I když jsem nedostala zrovna největší roli, mám stejný strach jako kdybych hrála princeznu. Nejspíš proto, že mě s rolí tzv. „čerňáka“ nikdo neseznámil. David, náš režisér, se věnoval hlavně dlouhému, širokému a bystrozrakému, my ostatní jsme měli improvizovat. Role „čerňáka“ obstarávala držení stolu, mrtvou krajinu, jabloň, moře a nošení beden. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se u toho dají udělat takové chyby. V pátek 4.12. v sedm hodin ráno jsme měli sraz na jevišti. Dostavili se všichni kromě Davida, ten přišel až o půl osmé a vyhlásil rychlozkoušku, to znamenalo projet celou pohádku, což nebylo reálné, on to bohužel nepochopil, tudíž jsme začali zkoušet. O půl deváté, kdy jsme byli zhruba v polovině pohádky, do hlediště začaly vcházet mateřské školky, které byli na představené pozvané.Tudíž jsme museli stáhnout oponu a zkoušet za portálem. Zkouška se pomalu, ale jistě měnila v hysterický zmatek. Těsně před devátou jsem se podívala na scénář, kdy vlastně vystupuji a co tam dělám. V devět hodin začalo představení. Hned po první obraze měla nastat mrtvá krajina, ve které jsem měla hrát zakletého rytíře. Měla jsem mít dřevěný meč, který měl být vztyčen, bohužel jsem meč nenašla, protože si ho vzal princ. Tudíž David rychle běžel dolů do kulisárny pro meč železný, než ho ovšem donesl bylo po mrtvé krajině. Samozřejmě jsem to schytala já, proč jsem si ho nehlídala. Neměla jsem čas to moc vnímat, jelikož mě čekala další scéna se stolem. Se Sašou jsme rychle popadli plachtu a běželi za portál ji natáhnout, v plachtě byly díry, aby se tama dalo jídlo podávat v momentě, když jsme tam doběhly začala se zvedat opona, rychle jsme to natáhly a bez pohybu stály. Jakmile jsme měli odejít zatáhla Saša za ubrus a já ho pustila, bohužel jsem tuto scénu nikdy předtím neviděla a tak místo, bych šla na svou stranu za portál, jsem šla přes celé jeviště až za oponu na druhou stranu. Ještě jsem tam ani nedošla a už tam vletěl David a ptal se jestli všichni ví co mají dělat. Naštěstí se v té chvíli spustila opona a byla přestávka. Po přestávce jsem měla mít výstup se svíčkami, bohužel  momentě kdy se měly rozsvítit se jedna pokazila dětem to samozřejmě přišlo směšné. Zkazila jsem co se dalo. Poslední má scéna by se bez trapasu samozřejmě neobešla. Měla jsem ze sebe udělat jabloň, což spočívalo v tom, že ne sebe přehodím zelenou látku, ve tmě, která v zákulisí vládla jsem ovšem omylem sebrala látku modrou z moře. Výbuch smíchu u dětí byl nekonečný. David se ale vůbec nesmál, spíš i naznačoval uškrcení. Modrá plachta totiž signalizovala moře, a to se mělo rozvlnit. Naštěstí to David stihl a pak už následoval polibek prince a princezny a děkovačka. Byla jsem ráda, že to už skončilo.